Parkour. Pro někoho je to obyčejné “frajeření” a hazardování se zdravím, někdo tuto disciplínu/ sport vnímá jako jízdu na koni a někomu to také nemusí říct vůbec nic. Pro mnoho kluků a holek je to však životní styl a svoboda pohybu, jehož velkou součástí je také parkourová filozofie. Je to cesta, jak zdokonalit nejen své fyzické schopnosti, ale také ty psychické a jak se naučit překonávat všechny typy překážek.
Obecně se dá parkour popsat jako druh pohybu (umění pohybu, …), díky kterému se snažíme dostat co nejrychleji a nejefektivněji z bodu A do bodu B (bezpečně). Muž se nazývá “traceur” a dívka “traceurka”. Dnes už tohle všechno ale tak úplně neplatí protože parkour se rozčlenil na více disciplín, např. Free running.
Možná vás to překvapí, ale parkour je starší než vás pravděpodobně napadne. První náznaky se vyskytovali již v pravěku, už tehdy totiž lidé potřebovali překonávat překážky, když například lovili, nebo utíkali před nebezpečím.
Svou definici jak ji dnes známe, dostal parkour až o mnoho let později s příchodem Davida Belleho (20. stol.). David dělal spoustu sportů – bojová umění, či gymnastiku a následně hledal jejich využití v praktickém životě. Díky svému otci se dostal k “Přirozené metodě” od Georgese Héberta a vojenské překážkové trati nazývané “parcours du combattant”.
Po přestěhování do Lisses pokračoval David ve svojí cestě, zde se k němu připojila skupina lidí (např. také Sébastien Foucan). Spolu trénovali, rozvíjeli definice a následně založili skupinu Yamakasi. No, a samotný parkour byl na světě.
S filosofií to je trochu složitější. Obecně platí dvě hesla: “etre et durer – být a vytrvat” a “être fort pour être utile – být silný, abys byl užitečný”.
Filozofie parkouru přímo nepodporuje soutěžení. Soutěžení totiž nutí člověka být “nejlepší” – bojovat o přízeň, nebo o jiné uznání. Toto je v přímém rozporu s nesobeckým parkourovým přístupem, jediným soupeřem je zde každý sám sobě! Mým cílem tedy není překonat ostatní, ale překonat sám sebe. Tento bod se nám v dnešní době bohužel trochu rozbíjí, ale o tom za chvíli. Zároveň bych měl trénovat tak, abych vydržel trénovat co nejdéle (třeba takový David Bell, je mu už snad přes 50, ale stále mu to skáče!).
Parkour, ale může znamenat pro každého něco trochu jiného a podle toho se také může částečně měnit i filozofie.
Na závěr tohoto odstavce snad jen napsat, že takovou neoficiální „biblí“ parkouru je Pokojný bojovník od Dana Millmana, podle které byl také natočen stejnojmenný film.
„Kolik je na světě traceurů, tolik je na světě i definic pakouru.“ Jan „Joanis“ Haluza.
A jak je to s parkourem vlastně dnes? Myslím, že vůbec nepřeháníme, když řekneme, že parkour je jedním ze sportů, které mají v dnešní době největší pozornost. S tím také souvisí směr jakým se parkour vydává. Parkour bude brzy na Olympiádě a vznikají různé
parkourové soutěže (tady se nám trochu ztrácí to, že chci překonat sebe a ne ostatní). Zároveň to vybízí k maximálnímu výkonu, což nemusí být vždy špatně. Někomu to může pomoct překonat se, trénovat ještě více a posunout své hranice. Problémem je to, že nejde o to být nejlepší jen v určitý moment, ale dlouhodobě, měl bych myslet na své vlastní tělo, trénovat tvrdě, ale hlavně zdravě a ohleduplně k sobě samému.
Rovněž myslíme, že není vůbec od věci říci, že se vytrácí parkourová kultura. Toto je způsobeno hlavně sociálními sítěmi, kvůli kterým je na parkouristy mnohdy nahlíženo jako na obyčejné frajírky (bohužel občas je to pravda), kvůli tomu se také může stát, že potkáte někoho, kdo sice skáče a třeba mu to i jde a má nějaký skill, ale ve skutečnosti nedělá parkour, protože absolutně pomíjí parkourové hodnoty. Skvělé video má o tomto tématu Jimmy the Giant: https://1url.cz/6zIRb, doporučujeme!
Také je ale nutno zmínit, že tento směr, kterým se parkour nyní ubírá, nemusí být vždy úplně špatný. Různé soutěže mohou traceury motivovat, aby na sobě makali ještě více, díky sociálním sítím se dostalo k parkouru mnoho nových dětí a co je nejdůležitější, ty děti se chtějí hýbat! Zároveň se díky této pozornosti může mnoho parkouristů věnovat 100% tomu co milují (mohou vést tréninky, dělat vystoupení atp.).
Závěrem. Parkour neustále roste a vyvíjí se. Jestli je tento růst a směr správný, to ať si posoudí každý sám. Nutno ale říci, že záleží na každém traceurovi jak bude k parkouru přistupovat, protože pouze a jen na tom, bude záležet jestli bude na parkour nahlíženo jako na něco co dělají kluci, jen aby balili holky a zvedli si ego, nebo jako na životní styl se svojí vlastní – úžasnou filosofií a přátelskou komunitu lidí, kteří stojí při sobě a vždy si rádi pomohou.